Někdy stačí málo a celý náš den je zničen. Náš partner nám nepřinese květinu, po které tak toužíme. Kamarádka omylem zapomene na naší schůzku. Ujela nám tramvaj. Prší.

 

A najednou, jako bychom nad tím neměli žádnou kontrolu, dostaneme se do smutného/ naštvaného/podrážděného stavu a zbytek dne si protrpíme. Je to ale doopravdy nutné?

 

Dáváme moc vnějším okolnostem, takže život se nám spíš děje než že bychom ho tvořili.

 

Na naší cestě se necháme ovlivnit každým malým výmolem a na krásné výhledy už nám nezbyde čas ani energie. Nevěříme v to, že bychom my samotní mohli změnit to, jak vnímáme každý okamžik.

 

V mysli trpíme častěji než v realitě.

Když jsem byla na stáži v Anglii, měla jsem typicky anglického šéfa. To tím, že nedával své emoce vůbec najevo. Ať už byl šťastný nebo rozzuřený, vždycky jsem na něm pozorovala stejný výraz. To mě dost frustrovalo, protože jsem nevěděla, co si myslí o mé práci.

 

Jednou jsem měla odevzdávat velký projekt a docela jsem se bála, jak se to mému šéfovi bude líbit. On si ho vzal do ruky prolistoval a řekl, že mi děkuje. A to bylo všechno. Tak jsem se ho zeptala, jak se mu líbí. A on odpověděl jen, že se na to musí podrobně podívat.

 

Cvak.

 

Najednou v mé hlavě začala létat miliarda a jedna myšlenka, které se praly o přednostní místo, aby mi řekly, co si myslí.

 

“To je fakt hloupost, co si vytvořila.”

“Vždyť neumíš tak dobře anglicky, abys tvořila takovéhle věci.”

“Zítra tě vyhodí.”

“Už se tu nikdy nebudeš moct ukázat.”

“Tak Teri, práci si najdeš i v Čechách.”

 

Byla jsem zahlcena tím zmatkem a ruchem. Zamotaná do všech svých myšlenek. Ale pak jsem si řekla ne. Já tvořím svůj svět.

 

A pak jsem se sebe zeptala:

 

“Bude tě tahle situace trápit za 5 let? Vzpomeneš si na ní vůbec?”

 

A odpověď byla jasná.

 

Ne.

 

Tak jsem použila pravidlo 5 minut. Měla jsem 5 minut na to, být smutná a naštvaná na svět. Ale pak jsem převzala otěže a začala být zodpovědná za to, jak vnímám svůj svět.

 

Chvíli jsem sledovala myšlenky a emoce a nechala je být. Byla jsem jen pozorovatelem světa uvnitř mé hlavy a mého těla. Myšlenky do mé mysli vcházely a zase z ní odcházely. Některá se tam objevila několikrát, jiná se zas ukázala jen jednou a pak jsem ji už nikdy neviděla. Postupně jsem v sobě měla méně a méně myšlenek a začalo na mě vykukovat světlo reálného života.

 

Příští den jsem v práci potkala svého šéfa a on řekl, že se mu moje práce moc líbí.

 

Použijte pravidlo 5 za 5!

V té chvíli krize jsem využila pravidla 5 za 5. Princip je jednoduchý. Zeptáte se sami sebe

 

“Bude mě tahle situace trápit za 5 let? Vzpomenu si na ní vůbec?”

 

Většinou je odpověď ne. V tu chvíli vám dojde, že když se podíváte na tu danou chvíli s nadhledem, zjistíte, že ta situace ve vašem životě vůbec nic nezmění a neznamená.

 

Když si řeknete ne, máte 5 minut na to, abyste byli vykolejení. Protože život je moc krátký, abyste plýtvali celé dny nebo dokonce týdny tím, že nebudete žít život, jaký vy chcete.

 

5 minut?! To je strašně málo!

 

Pro někoho se může zdát 5 minut strachování málo a pro někoho zas moc. Upravte si tohle pravidlo podle sebe a podle toho, jak na tom jste. Někomu se může zdát ideální pravidlo 10 za 10 – tedy “Jestliže mě to neovlivní za 10 let, mám 10 minut.”, někomu může stačit jen 30s.

 

Možná budete na začátku potřebovat celý den, ale zkuste postupně hodinu po hodině jen pozorovat myšlenky místo toho, abyste na ně reagovali.

 

Napište mi pak na facebook, jak se vám pravidlo líbí a jestli u vás funguje. Jsem moc zvědavá!